GENETIKA V CHOVU VČEL

                                                                                             Matky       

GENETIKA. Chyba! Záložka není definována.

ZVYŠOVÁNI VÝNOSU VČEL PLEMENNÝM CHOVEM. 1

K aklimatizaci (přizpůsobení klimatickým podmínkám) 1

Dominance (převládání) mateřího souboru dědičných vloh. 1

Vazba mezi fenotypem a výkonem.. 1

Importy včelstev jsou velkým nebezpečím.. 1

Pozitivní změny struktur ve včelařství 1

CHOVAT JE VÍCE NEŽ JENOM ROZMNOŽOVAT! 1

Čtyři zásady. 1

Pořadí musí souhlasit 1

Nežádoucí páření 1

Bez záruky. 1

Zabarvení zrazuje. 1

Třídění a vylučování (brakování) 1

Znát přesně plemeno. 1

Bezcenné kmeny. 1

Faktory výkonnosti (užitkovosti) 1

Bodalky a mírné včely. 1

Sledovat souvislosti 1

Pokles užitkovosti 1

Kmeny dědičně nečisté. 1

Poslední vyvrcholení 1

Průzkum sklizní 1

Dovozy včel - rizika a vedlejší účinky. 1

Dovoz včel - zdroj nových cizopasníků a původců nemoci 1

 

Genetika

               je vědní disciplína, která pojednává o zákonech dědičnosti a proměnlivosti živých organismů. Výčet vědeckých poznatků genetiky by měl být teoretickým podkladem každé plemenářské práce. s včelou medonosnou při zlepšování dosavadních linií a v konečném důsledku i běžném chovu včelích matek.

Chceme-li u včely medonosné něco vykonat v plemenářské práci, pak bez hlubších znalostí základů genetiky je to hledání jehly v kupce sena.

 

      

ZVYŠOVÁNI VÝNOSU VČEL PLEMENNÝM CHOVEM

 

Nezadržitelně plynoucí čas přirozeně přináší stále nové a nové poznatky, a někdy také nutí se nad nimi zamyslet; kámen mudrců objevili ovšem dávno před námi jiní.

U výkladů, jež následují, jde v podstatě o to, aby se na pravou míru uvedly falešně vykládané definice, které měly sloužit k podezdění a upevnění nově zabydlených teorií. Zde bych také k upřesnění rád použil některých příkladů z jiných odvětví plemenného chovu zvířat.

 

 

K aklimatizaci (přizpůsobení klimatickým podmínkám)

 

Tento pojem bývá u včel ve smyslu svého pravého významu častokráte vykládán úplně chybně. V praxi se ho vůbec nedá používat, protože pohlavní jedinci u včel (trubci a matky) se v kritickém průběhu klimatických podmínek vůbec nesetkávají, nebo když, tedy jen nepřímo. Také Golz ve svých spisech zavdává podnět k tomu, aby tento pojem byl chybně vykládán. Aklimatizace spočívá v návyku individua (jedince) jiným, odlišným klimatickým podmínkám a vlivům prostředí, než jaké existovaly v jeho původním přirozeném životním prostředí - a to v období jeho života. Změny přizpůsobení vyvolané selekci v geneticky podmíněném souboru dědičných vloh nelze zde zpřeházet a zpřevracet, a zaměňovat se skutečně probíhající aklimatizací. Je také zcela možné nebo může to být dokonce pravidlem, že zde bytosti téhož druhu nebo téže rasy, a pocházející z téhož původního stanoviště reagují v novém prostředí, pokud jde o jejich „přizpůsobovací chováni“, rozdílně. Vyvozovat závěry z tohoto nahodilého chování nebo se utěšovat předčasnými nadějemi na způsoby chování - počínání - potomstva, by bylo unáhlené a chybné. Tímto směrem zaměřené úspěšné kroky matky Přírody (pronikání živoucích bytostí do odlišných klimatických oblastí) představuje velmi zdlouhavý, tvrdými a náhlými zvraty vyznačený proces. Proniknutí do nového prostředí je možné pouze nasazením velké masy jedinců a stálého neutuchajícího náporu! V takovýchto celá tisíciletí trvajících procesech vykrystalizovaly v genomu - v genetické výbavě - pevně zakotvené dědičné faktory, které pak umožňují existenci těchto tvorů v nových životních prostředích. U takto probíhajících procesů nejde o žádný návyk, žádnou aklimatizaci, nýbrž sama matka příroda třídí a selektuje (provádí přísný výběr) mezi těmito „vetřelci“, a z nového prostředí vylučuje „života neschopné jedince“. V „okrajových oblastech“ tento proces nikdy nekončí. Zde je třeba také přihlédnout na okolnost, že leckterý proces probíhá „podivuhodnými oklikami“ (zvířata, která zimu přespávají, jiná která přezimovávají na v létě pořízených zásobách, chování stěhovavých ptáků apod.). Z toho, co uvedeno, vyplývá, že především je zcela podřadného významu, jestliže se „laik“ domnívá, že na tomto poli objevil něco zvláštního. Přinejmenším by se nemělo pochybovat o tom, že leccos je poněkud komplikovanější, než co si o tom mnozí myslí nebo jak si to vysvětlují.

 

 

Dominance (převládání) mateřího souboru dědičných vloh

 

Je vyhrazeno vědě, aby zjistila přesné procentuální podíly, které připadají na vakuové přesuny. Realisticky uvažující chovatel zvířat, který se zaměřuje na jejich plemenný chov, si je vědom toho, že pojmu „plemenný chov“ lze využívat pouze tam, kde „kontrolovaně“ vybrané plusvarianty s dědičně přenášeným výkonem u obou pohlaví budou svedeny dohromady za účelem vystupňování jejich výkonu. Zde u znalců plemenného chovu hovězího dobytka existuje průpověď: „Býk je nositelem jedné poloviny výkonu celého stáda!“ S tím jsou také v souladu vysoké aukční ceny za špičkové samce. U včel jsou ovšem procesy páření utvářeny poněkud jinak. Avšak na vytyčeném cíli docílit upotřebitelných výsledků se přece nedá nic měnit.

V praxi to znamená, že také u tzv. včelínového páření je bezpodmínečně nutné kvalitě trubců přiznat maximální význam. Kdo se zde přikloní k odchylnému posuzování (mezi jinými je to také GOLZ), dospěje k falešným závěrům. K úsudkům podobného rázu může dojít tehdy, jestliže se příliš málo myslí na následky.

 

1. Ono minimum, na kterém u plemenného chovu musí vše spočívat, je čistokrevný výchozí mateří materiál. Tato skutečnost je naprosto nepopíratelná. Také na velkých včelínech se k účelům plemenného chovu vybírá jen několik málo matek (z plemenných včelstev). Z těch se pak velkoryse rozmnožuje, a vychované matky se přidávají do včelstev celé včelnice. Dcery těchto matek „vysílají z úlů ven“, i v případě „chybného spáření“ obrovské „pluky trubců“, kteří, podobně jako jejich plemenné matky, jsou čistokrevní (haploidie trubců, soubor dědičných vloh z neoplodněných vajíček). Takoví trubci mohou vylétávat ze včelstev, která svým fenotypem mají vzhled „bastardů, kříženců“).

 

2. Z provozně technických důvodů následuje relativně rychlá výměna matek ve včelstvech (zpravidla se to děje každým druhým rokem, takže produkční včelstva mají vždy matky nultého roku, tj. matky vychované v témže roce, případně matky jen jednoleté.) Probíhá-li nyní výběr stále dále podle směrnice uvedené pod bodem 1, je jasno, že na včelnici bez nějakého přílišného uvažování a přičinění „chovatele“ existuje čistokrevný trubčí materiál. Domnívám se, že zde jde o jeden díl klamného závěru, když se z toho usuzuje, že mateří dominance převažuje. Něco takového existuje, arciže na zcela jiném základě. Souvisí to s tzv. volnými geny, které se vyskytují v mateřím vajíčku (velká hmota), nikoli však v samčích spermiích (malá hmota).

 

3. Z uvedených okolností lze také usuzovat, že právě v našich poměrech praktikované relativně masové rozestavování včelstev a u našeho „způsobu výměny matek“ ve včelstvech může velmi rychle docházet ke škodám vyplývajícím z tzv. „příbuzenské plemenitby“. Ve vyhrazených oblastech se toto nebezpečí objevuje již při včelínovém páření, např. tam, kde se eventuálně vychovává velké množství mladých včelích matek pouze z jediného „Supervčelstva“ a to eventuálně dokonce i v následujících létech. V oblastech s normální hustotou zavčelení je nebezpečí příbuzenského páření zanedbatelné pro existenci trubčích shromáždišť, na která zalétávají trubci z okolních včelnic.

 

4. Proto se domnívám, že by bylo záhodno umožnit pářeni s dobrým, rasově „cizím materiálem“, než uplatňovat jen a jen páření včelínové a chtít je podezdívat nekvalifikovanými argumenty. Způsob rozmísťování včelstev do velkých skupin představuje něco nepřirozeného, v přírodě samé se nevyskytujícího. Působit proti tomu kontrolovaným „osvěžováním krve“ není ze včelařského hlediska nic nepřirozeného. To by se však mělo uskutečňovat pouze po předchozím vyzkoušení a ověření převzatého plemenného materiálu. Klíčem k úspěchu v potřebné šíři je pochopení správné logiky. Myšlenkové schéma samo nemá žádnou cenu, jestliže pramení z citového nazírání, hnutí, nebo je-li přání otcem myšlenky.

Heterózní efekt a chybné posuzování kvality u plemenného chovu včel. (Heterózní efekt, jinak hybridní síla, je vzestup hodnot některého měřitelného znaku, např. produktivity nebo míry plodování; projevuje se také zvýšením životaschopnosti organismů; nejzřejměji se projevuje u pravých kříženců. V průběhu inbredizace, příbuzenského páření, se heterózní efekt u generace F1 pomalu vytrácí. Vhodným zkřížením dvou inbredních linií mezi sebou se dá využívat efektu hybridní síly i ekonomicky, protože vede obvykle k nápadnému zvýšení hodnot některých užitkových znaků u první generace kříženců F1).

Jestliže se kříží rozdílné druhy, rasy nebo také linie, ty obzvláště, jde-li o linie inbrední, vychovávají se z nich luxurizující (svým výkonem oslňující) jedinci, kteří v důsledku „efektu z osvěžení krve“ mohou svým výkonem, životní silou apod. dalece předčit své rodiče. Mnohá sdružení pro plemenný chov toho cílevědomě využívají a vychovávají tzv. „hybridní zvířata“ (z generace F1. Z hlediska ekonomického však tato hybridní zvířata představují pouze „jednorázové produkty“, které se vlastně vyznačují falešným výkonem. Další odchovy mohou vyznět velmi nepříznivě, nejsou jednoznačné a svou kvalitou jsou vesměs podprůměrné ve srovnání s použitým rasovým materiálem. O to zde však vlastně nejde, jde o věc obecně známou. Podle mého názoru stojí však za povšimnutí skutečnost, že se také u „liniových křížení“ mohou objevit efektivně zvýšené výkony, ke kterým by se při výběru plemenných včelstev případně mělo přihlédnout, protože tento efekt zvýšeného výkonu odeznívá již u přímého potomstva a ustálí se na „normálním niveau“‘ na normální výši.

 

 

Vazba mezi fenotypem a výkonem

 

(Fenotyp: zevní vzhled nějakého organismu vyplývající ze vzájemného působení jeho genotypu, tj. celkové genové soustavy jedince a prostředí, ve kterém jedinec žije) Příroda prováděla v lokálních oblastech výběr takovým způsobem, že se výrazně objevily a vytvořily jednoznačné znaky, které musíme považovat za rasově typické tvary. Tento výběr nenásledoval nějak samovolně, náhodně, nýbrž tak, aby byl v souladu s převládajícími klimatickými podmínkami a životním prostředím. Nejen „vlohy pro výkon“ (píle ve sběru, míra plodování, odolnost vůči zimnímu chladu a jiné), nýbrž také „vnější vzhled“ (zbarvení pancíře, ochlupení, délka sosáku apod.) náležely k životně důležitým vlohám. Tak vznikaly pakety vloh, které neoddělitelně navzájem spojeny, jsou zde spřaženy.


 

Existovaly snad doby, kdy se hodnocení zevních znaků přisuzoval extrémní význam v očekávání těsné vazby s výkonem, např. tím, že se mělo za to, že včelstva s vysokým loketním indexem by se musela vyznačovat také obzvlášť vysokými výkony, nebo že včelstva s obzvlášť extrémními znaky nutno považovat za zvlášť typicky rasová. To bylo chybné! Zde došlo nevhodným způsobem k jednostrannému odklonu od přírodou daných orientujících měřítek. Z části takto vznikaly degenerující chovné produkty, u kterých se viditelně projevily životu nepříznivé jevy (např. úbytek plodnosti, náchylnost k onemocnění, všude citelné ztráty substance, tj. umenšení síly včelstva). Tyto chovné produkty (plemenné matky) byly zčásti dodávány včelařům a posuzovány jako produkty přírodní kraňské rasy, tedy Carniky. Na tyto chybné způsoby posuzování kraňské rasy včel, Carniky, stonají mnozí včelaři ještě dnes. Mnoho včelařů začalo jen pro tyto bludné cesty opět pátrat po lepší včele. Nepozbyli sil v dobách této mizérie!

Příliš těmto hlasům z týchž důvodů dopřávají sluchu také včelaři (chovatelé matek?)‚ kteří požadují, aby se plemenný chov uskutečňoval pouze s přihlédnutím na výkon a zcela opomíjel fenotyp, vzezření chovných zvířat. To je opět chybný krok jiným směrem! Opět, již podruhé, se zde objevuje sklon zmařit věc dobrou, aby se odstranila věc špatná. Výrok Dr. DREHERA, pronesený před čtyřmi léty: „materiál, který dalece svými znaky převyšuje průměr, nemusí být k dalšímu rozchovu nejvhodnější!“ Také tento výrok potvrzuje, že nejlepší cestou je přiklonit se k přírodnímu, prvorostlému! Příroda vlastně žádné „extrémy“ nezná.

Při posuzování materiálu určeného k plemennému rozmnožování nelze v budoucnu také opomíjet, aby se vše, co je k tomu nezbytné, pečlivě přezkoušelo. Jestliže se u nějakého včelstva objeví obzvlášť dobrý výkon ve všech oborech jeho činnosti, mělo by se s přihlédnutím k jeho zevním znakům ihned přezkoušet, zda tento výkon odpovídá skutečně rasově existujícím vlohám. Jestliže se včelstvo vyznačuje obzvlášť krásnými rasově typickými znaky, nenaznačuje to ještě zhola nic. Pozornost na sebe upoutá teprve tehdy, jestliže se u včelstva projeví také jeho výkonem! Neboť - i zde se příliš málo myslí na to, že se také uvnitř ras vyskytuje jak dobře upotřebitelný, tak i méně hodnotný materiál. Proto se absolutně stavím za tezi: „O použitelnosti plemenného včelstva musí rozhodovat jeho medný výnos!“. Nelze také jet pouze po jedné koleji, ale „velkochovy“ nastartovat teprve po chovech zkušebních, abychom si byli zcela jisti, že to, co se ukázalo v počátcích, se také bude předávat dále. Zde musejí úzce na sebe navazovat a navzájem se doplňovat ryze teoretická plánování a jejich praktická uskutečňování.

 

Žilkování (soustava žil) včelího křídla ukazuje; kterak matka Příroda všechna svá stvoření dokonale vybavuje. Lepší stabilizátory by nemohl vymyslit technik. Přesto se zde objevují rozdíly a odchylky, které jsou pro jednotlivé rasy typické. Pro chovatele představují důležité poznávací a rozlišovací znaky.

 

 

Importy včelstev jsou velkým nebezpečím

 

Toho času jsme svědky počinů, které ve svých důsledcích nebezpečně ohrožují to, čeho se dosud docílilo. Existují skupiny včelařů, které bezmyšlenkovitě propagují nebo chovají nové „včelí rasy“, jiné skupiny se po jejich vyzkoušení jich opět vzdávají. Jiní přivážejí z oblastí, v nichž tráví svou dovolenou, včelí matky a soukromě je ve svých provozech zkoušejí. Toto počínáni vede v těch oblastech, do kterých se takto dovážený materiál dostává, v povážlivém měřítku ke zjevům „rozmělňování“ - znehodnocování. Svět se, jak je to podmíněno moderními technickými možnostmi, povážlivou měrou zmenšuje, jeho jednotlivé oblasti jako by se srážely a „sdružovaly v jeden nedílný celek“. Možnosti využívat přírodního výchozího prvorostlého potenciálu v přirozených podmínkách rozvíjejícího se materiálu se vytrácejí, i když lze podstatně omezit „Šíři rozptylu“, rozmanitosti, využitím instrumentální inseminace včelích matek. „Nevyčerpatelné“ možnosti matky Přírody jsou pokaždé ztraceny! Přirozeně, že k tomu ještě přispívají také jiné faktory. Proto je velmi významné, že se rozvíjejí cílové představy, že vznikají „chráněné oblasti“ a různé bariéry, a že se nesmí trpět břídilství, prováděné na diletantské bázi, které by chtěli v našem demokratickém státě prosazovat někteří jednotlivci, kteří argumentují zákonně zajištěnou volnou pohyblivostí včelího materiálu na úkor a ke škodě jiných včelařů. Přál bych si také, aby k tomu něčím přispěly i jiné obory.

 

 

Pozitivní změny struktur ve včelařství

 

Podívám-li se zpět na způsob svého včelařského provozu, musím konstatovat, že jak u mne, tak také u mnoha jiných včelařů se mnohé změnilo. Vzpomínám si na včelařské schůze v dřívějších letech; bylo tam na nich vzdor velké rozdílnosti systémů více zásadní jednoty v oblastech struktury včelaření. V posledních letech jsme byli svědky opravdového průlomu, převratu, který téměř rozmetal staré způsoby a metody včelaření. Můj starý otec ještě dnes nemůže pochopit, že naše kraňská včelstva mohou v létě obsednout úly s třiceti šestí rámky Zanderova úlu (rozměry Zanderova rámku v díle: 40 cm x 20 cm). Avšak právě tato skutečnost prokazuje, že jsme dřívější kmeny Carniky posuzovali a k dalšímu plemennému chovu vybírali podle tenkráte platných, dnes však falešných kritérií. Kdyby tehdy u nás existovaly jiné předpoklady, použilo by se jiných měřítek. Mnohé by se dalo dřív obrátit k lepšímu, s menšími oklikami, bez dlouhých okolků a zvratů.

 

 

CHOVAT JE VÍCE NEŽ JENOM ROZMNOŽOVAT!

 

Velká část včelařů „množí“ matky ve víře, že jsou současně chovateli. Jestliže by tomu tak bylo, byli bychom v celém včelařství co se týče chovu o velký kus dále. V posledních 20 letech jsme toho hodně dosáhli, ale stále ještě jsou na některých stanovištích nedostatky. Přitom „chov“ není vůbec natolik obtížný, jak se neustále předpokládá. Je jisté, že páření včely medonosné se odehrává ve volném vzdušném prostoru. Avšak to nesmí včelaře odradit od toho, aby choval včelu, která je pro naši snůškovou oblast nejvhodnější. Do úvahy musíme zahrnout jedno: není včela jako včela. Co je v jedné oblasti dobré, v jiných ještě dlouho nebude odpovídat tomu, co bychom si přáli. V jednom si však včelař musí udělat jasno, „množení“ matek slouží v prvé řadě uchování včelstev nebo výměně matek.

 

 

Čtyři zásady

 

Plánovitý chov je podle současných vědeckých poznatků založen na nauce o dědičnosti ze čtyř zásad:

1. Nejsou pouze matky, ale také trubci. Nesprávně je nazýváme povaleči. Dnes jsme naukou o dědičnosti natolik poučeni v tom, že trubec je důležitý právě tak jako matka.

 

2. Záleží na tom, aby se pohlavní jedinci cílevědomě pářili. Z tohoto vzniká řada pozdějších chovů, které musíme pozorovat ve velkém počtu.

 

3. Úkolem tedy je třídit, vybírat v rámci pozdějších chovů. Přitom se musíme přesvědčit, které z pozdějších chovů můžeme opět použít pro další pozdější chovy. Těch může být jen málo.

4. Musíme vědět, jaké požadavky na ně můžeme klást, abychom dosáhli zlepšení plemene.

Přáním chovatele tedy je vykonávat tvůrčí, zlepšovatelskou činnost.

 

 

Pořadí musí souhlasit

 

Tyto čtyři zásady následují za sebou také časově. Prvou nemůžeme nahradit druhou a tuto třetí a čtvrtou nemůžeme realizovat, jestliže tři předchozí nebyly naplněny. Rozmnožovat matky ze včelstev pro pozdější odchovy dnes již není problémem. Nejobtížnější je stanovení žádoucího páření. Kdo z včelařů již měl příležitost a možnosti pozorovat včelí snubní let? Dnes toho sice hodně víme o páření matky a trubce. O samotném páření včelař většinou nic neví. Jen snubní znaménko naznačuje, že se matka spářila.

 

 

Nežádoucí páření

 

Z této představy vznikly oplozovací stanice. Naším dřívějším názorem bylo, že jedno trubčí včelstvo vykoná svoji službu. Předpokladem ovšem bylo, že do okruhu letu oplozovací stanice cizí trubec nemohl vniknout a zabezpečit páření. Bezpečnost z hlediska nepřítomnosti cizích trubců byla kontrolována tím, že byly rozmisťovány jen mladé matky bez trubčích včelstev. Brzy jsme však byli přinuceni ke konstatování, že dochází k páření s trubci nejbližších stanovišť včelstev. Tak jsme dospěli k přesvědčení, že oplozovací stanice nebyly Z hlediska bezpečnosti proti nežádoucímu páření jisté, jak se jim to připisovalo. Dnes víme, že trubci stejně jako matky mohou létat na dlouhé vzdálenosti a že k páření může docházet daleko od stanovišť matek. Tak se vyskytovali neustále kritici, kteří setrvávali na stanovisku, že na pevnině neexistují bezpečné oplozovací stanice. Opakovaně zjišťujeme ještě dnes, že se nežádoucí páření vyskytují. Dnes se záležitost stala jistější, když jsme poznali, že při chovu včel jen jedné rasy je procento nečistokrevných páření již jen malé. K tomu ještě přistupuje okolnost, že na oplozovacích stanicích se rozmisťuje více trubčích včelstev. To jsme učinili v poznatku trubčích rojů. Rovněž předpoklad, že jsou matky oplozeny převážně trubci z vlastního včelstva, nemůže souhlasit. Jinak by bylo v dosahu stanovišť včelstev více čistých pářeni.

 

 

Bez záruky

 

Otázka páření tedy zůstává velmi problematickou. Nesmíme se také nechat oklamat nějakým stanovením poznatků. Nikdo nemůže běžně přezkoušet bezpečnost páření oplozovacích stanic se stanoveným rádiusem stejnou měrou podle vzdálenosti. Proto nejsme schopni zaručit úspěšné páření nějaké matky s jedním či několika trubci zcela určitého původu.

Uznané oplozovací stanice jsou sice k tomu oprávněny. Čistá páření se však potvrzují podpisem na kartě čistého chovu. Zda je toto potvrzení správné, nikdo neví. Tak můžeme vycházet z toho, že tato metoda čistého chovu je naprosto neodůvodněná. Déle by již neměla být považována za platnou. Myšlenkám na čistý chov nechci škodit, ale zde se nepoddávám klamu. To znamená hledat prostředky a cesty, které vystačí ke skutečnému potvrzení čistého páření. Včelař — nejen ten, který se chovem zabývá — musí objevit, které páření se podle přání uskutečnilo. To je možné jen za odpovídajícího třídění potomstva. Výraznost některých znaků často velmi zřetelně ukazuje na cizího trubce. Jestliže vlastnosti zůstaly „správné“ (stálé, ryzí), máme před sebou čisté páření. Předpokladem je, že své plemeno také můžeme odlišit od jiných. To znamená, že včelu, kterou mám na stanovišti, musím dokázat rozlišit na prvý pohled od jiného vlivu plemen.

 

 

Zabarvení zrazuje

 

K poznání plemene máme dva podklady. Jednak vnější znaky a vlastnosti včely, lépe vyjádřeno včelstva. To je také velkou výhodou italských chovatelů, že mohou vykonávat podle zbarvení rozsáhlou kontrolu páření. Nečisté páření vlastních včel se dá ihned poznat podle tmavého zbarvení pozdějších chovu.

 

 

Třídění a vylučování (brakování)

 

Třídění a vylučování je pravidelné také u jiných plemen, abychom mohli zdařilá pářen! zbavit nepovedených. Dnes jsme ve schopnosti rozlišování velmi pokročili. Dovedeme rozlišit křížení i u kraňky. Jestliže si stanovíme zcela určitý „chovný cíl“, můžeme získat neustálým přezkušováním potomstva informaci o druhu páření. Musíme jen vybírat kraňku podle určitých znaků a vlastností. Tato cesta ovšem vede jen přes sérii sourozenců. Jen série sourozenců dávají informaci o hodnotě matky pro pozdější chovy.

 

 

Znát přesně plemeno

 

Mezi oplozením na oplozovacích stanicích musíme vyhledat (též u matek inseminovaných technicky) takové, které vznikly podle přání. To se podaří jen příslušným výběrem potomstva. Projevení se určitých znaků často ukazuje velmi zřetelně na jedno či více cizích trubců. Také tehdy, když vlastnosti zůstaly „pravé“, měli jsme co činit s křížením. Předpokladem ovšem je, že plemeno známe přesně a že je můžeme odlišit od jiných genetických vlastností. Také u kraňky musí takový poznatek přejít do krve. Protože jsme ve schopnosti rozlišovat včelí rasy hodně pokročili, cizí vliv můžeme rychle stanovit. Také u kraňky se vyskytují zcela určité standardní znaky. Podle nich můžeme stanovit chovný cíl.

 

 

Bezcenné kmeny

 

Co je tedy předpokladem dovednosti realizovat při výběru chovů výběr-třídění správných a jiných páření a rozeznání našich včel podle zcela určitých znaků? To se podařilo přezkoumáním vnějších znaků a dnes by mělo být toto běžné téměř každému včelaři, který klade důraz na poznání své včely. Pamatujme jen na to, že v evropském prostoru se vyskytují různé geografické rasy, které jsou vzájemně též více či méně spřízněny, rozdíly znaků však nejsou modifikacemi závislými na vnějších okolnostech, ale staly se dědičnými. To vyplývá z toho, že se zvláštnost nějakého znaku ihned změní při oplození cizím trubcem, naproti tomu při páření s trubcem téže rasy znovu vystoupí ve zvláštní kráse a zřetelnosti. K tomu patří zejména znaky ve změnách křídel, ochlupení a některé jiné. Před tím, než bylo známo to, co se dá poznat průzkumem znaků, chovatelé neustále vystupovali s požadavkem mít zvláštní včely. Nehovořili o jistotě páření a o dohledu nad ním, ale byla prostě vynalézána jména. Tak se staly běžnými „kmeny“. Kmeny můžeme také označit za nominalismus. Musí se vyhodnotit jako propaganda bez chovatelské ceny. Chov se smí zorganizovat jen na základě důkladného přezkoušení. Nesmí končit tím, že se dítěti pouze dá jméno. Zde je to již lepší, chovatel se přizpůsobí zásadě hodnocení včel podle vnějších znaků, aby získal lepší možnosti výběru.

 

 

Faktory výkonnosti (užitkovosti)

 

Vnější znaky jsou cenné nejen jako znaky opakovaného poznávání. Celá řada těchto znaků má též hodnotu z hlediska užitkovosti (výkonnosti). Jestliže za dalších pozorování zjistíme, že včela, která vypadá tak a tak, vyniká v užitkovosti a jinými pozitivními vlastnostmi, pak se toto také spojí se znaky typickými pro plemeno. To naznačuje, že se vnější znaky vyskytují společně se zvláštními znaky užitkovosti. Mohu si ještě dobře vzpomenout na to, jak probíhalo šetření vlastnosti dlouhého sosáku a způsobilosti k opylování jetele lučního (červeného). Vědci zjistili, že využívání snůšky z jetele lučního souvisí s délkou sosáku. Včely s nejdelším sosákem jetel luční také nejlépe využívají. Skutečná výkonnost však závisí nejen na samotné délce sosáku, ale také na zálibě pro určitou rostlinu, na vynalézavosti, energii, odolnosti při přezimování, na celkové odolnosti a na podobných vlastnostech. Zřejmě také existuje vazba mezi tak často pomlouvanou barvou a klimatem. Vzpomeňme jen na odolnost při přezimování u tmavé včely ve srovnání s včelou dnešní. Za dlouhých krutých zim často nevydrží bez úplavice a napadení nosemou. Toto jsou hlediska, která vysvětlují, že výběr a chov podle znaků není sportem, rovněž ne ideálem krásy, ale že je nesmírně „významný pro chov“.

 

 

Bodalky a mírné včely

 

Nakonec ještě musím pokračovat a vedle tělesných znaků si všímat také biologických vlastností, abychom mohli prozkoumat skutečný výkon v produkci medu a vosku. Zde se vyskytují rozdíly, které jsou dědičné právě tak jako znaky ryze tělesné, které se dají měřit podle znaků exteriéru. Obzvláště důležité je posouzení celé linie. Vyskytují se včely, které sedí na plástech jako přilepené, jiné po plástech pobíhají. Některé víčkují med světle, jiné tmavě. Jedny víčkují vysoko, druhé nízko. Některé jsou rojivé, jiné nerojivé. Existují včely mírné, se kterými se snadno pracuje, a takové, které jsou útočné a bodají. Jsou včely, které rády staví, a jiné, které vystaví jen několik plástů. Paletu vlastností bychom mohli ještě dále rozvádět. Vždy to znamená třídit (vybírat) a potom chovat! Do toho se zařadila především mírnost, kterou chovatelé považují za chovný cíl, který stojí za úsilí. Tím se dostávám k pojednání o nejdůležitější kapitole „chovného cíle“. Podle názoru chovatelů se chovný cíl dá různě vytyčit. Nakonec se však musíme pokusit o dosažení jednoduše formulovaného chovného cíle, místo abychom toho chtěli hodně. U slova „chovný cíl“ ihned všem napadne myšlenka, jak dosáhnu opravdu hodně medu. To však není jedinou náplní chovu včel, stejně jako u chovu prasat nemůže být určující pouze otázka největších šunek. Mnoho dalšího tu vstupuje do hry, než vůbec dostanu med. Např. včely musí být zdravé. Chov nemohu provozovat s věčně nemocnou linií, která se patrně nepřizpůsobila klimatu, ani když v jiné oblasti přináší ještě tolik medu. Jestliže budu chovat včely, které nic nedokážou zachytit ze snůšek v mé oblasti, pak tyto včely na toto místo nepatří. Chovným cílem není pouze med, včela není pouze včelou. Výběr podle hlediska „med“ provozujeme všichni. Ale k nejvyšší užitkovosti to zdaleka ještě nestačí.

 

 

Sledovat souvislosti

 

Rovněž nemůžeme nějakou x- oblíbenou včelu umístit všude. To znamená, že je třeba podrobně prozkoumávat a sledovat souvislosti, které vedou k užitkovosti. Nejen hlavní snůška, i každá jiná vyžaduje studia, aby byla co nejlépe využita. Jsou včely, které jsou schopny lépe využívat jarní snůšky než jiné. To platí i pro lesní snůšku. Existují včely, které si poradí v oblasti se skromnou snůškou, které jsou přírodě tak přizpůsobeny, že dospějí bez velkého rozvoje plodování k vysokému výnosu atd.

Jestliže máme formy dědičně rozlišitelné, které jsou doložitelné názvem plemene, jejichž zvláštní výkonnost je pevně zakotvena, musíme usilovat o jejich zachování. To dokážeme, jestliže setrváme v čistokrevném chovu, tedy když budeme pářit stejné se stejným a pokusíme se výkonnost pokud možno ještě zvýšit.

 

 

Pokles užitkovosti

 

Jak je to tedy s křížením? Vzhledem k možnostem páření je dána velká rozmanitost. Lze uskutečnit úplné příbuzenské páření, páření sourozenců. Kombinace v rámci téhož kmene, v rámci téže rasy, konečně i páření různých plemen. Dnes víme velmi dobře, že při křížení geografických plemen nelze vyloučit určitou nejistotu ve vývoji výkonnosti. Nejprve se často stane zřejmým nárůst plodnosti. U dalších páření pak většinou nastává pokles výkonnosti. I když tomu zprvu mnoho včelařů rovněž nevěřilo, tyto případy jsou dost často pozorovány a jsou také popsány. Často i chovatelé čistých chovů, kteří věřili v zajištění čistokrevné plemenitby na oplozovacích stanicích, odchovávali s velkým zalíbením ze včelstev s obzvláště vysokým výkonem v medu, která však byla ve skutečnosti pokřížena, což se dá snadno zjistit podle znaků. V těchto případech se chovalo pouze se zaměřením na med, za znevažování tělesných znaků. Zkušenosti mi daly většinou za pravdu. Došlo k poklesu užitkovosti. Zprvu velmi dobrou výkonnost nakonec následoval její úplný pokles. Většinou pak následovalo volání po novém čistokrevném plemenném materiálu. Neustále musíme znovu usilovat, jak je to však také zapotřebí, O udržení čistoty tohoto chovného materiálu. Ve věku technické inseminace by to nemělo být obtížné, a to ne podle přehnaného špičkového standardu, ale v jeho plemenném charakteru.

 

 

Kmeny dědičně nečisté

 

Až do 50. let jsme měli určité základní typy. Nejrozšířenější byl typ alpský či Nigra, Carnica zvaná též kraňský typ a typ italský, který se dal podle žlutavého zevnějšku snadno odlišit od jiných typů. Toto jsou především také jen jména, ale za nimi se neskrývá nijaká propaganda, ale jasný obraz znaků, projevující se zvláštními výkonnostmi ve zcela specifických snůškách a klimatických polohách. Neštěstím však bylo, že jsme měli názvy kmenů již dříve, než jsme se naučili pojmenovaná geografická plemena zřetelně a také typicky odlišovat. Teprve když se začalo s výběrem podle znaků, udělali jsme snad chybu v tom, že jsme nominální kmeny chtěli ihned zachovat podle standardu. Bylo to chybou, která se nám vloudila za tehdejší doby. Neboť neustále se ukazovalo, že tyto kmeny nebyly čistokrevné. Když jsme se nyní dostali k tomu, že uchováváme v čistotě plemenné typy, které dnes známe jako dědičné, v plemenitbě jsme velice pokročili. Tak bychom měli chápat čistý chov jako čistokrevný. Jako chovatelé čistých chovů bychom tento program neměli vztahovat na nějakou osobu, třeba ze ctižádostivosti. Především přece záleží na tom, aby byla naše včela uznána za „čistý chov“. Není tedy důležité, zda se teď chovatel bude nazývat chovatelem čistého chovu.

 

 

Poslední vyvrcholení

 

Jestliže tedy chceme chovat včelu, která skutečně přináší nejvyšší užitkovost, musíme stanovit a zkoumat výkonnost. Většinou se tu vytýká formalismus. Včelař si myslí, že mu prospěje jen medný výnos. Ano, ten je posledním vyvrcholením, ale ukažte mi, prosím, váš průzkum výkonnosti. Velmi málo jich jej má zachycen na úlových kartách. Jen tato výkonnost je pro nás výkonností z chovatelského hlediska, která je dědičná. Průzkumem výkonnosti musí být prokázáno, že jako chovatel mohu neustále „házet devítky“. K tomu patří nejen jedno včelstvo, ale celá série sourozenců o 12 až 15 včelstvech. Všechny matky musí být oplozeny na oplozovací stanici. Včelstva musí být pozorována co nejpřesněji, jak rok co rok využívají snůšku.

Průzkum bychom však neměli pouze přenechávat ústavům. Prozkoumávat se má u chovatele, ale za neutrální kontroly. Toto je nejen nejlevnější, ale též nejúčelnější cestou, protože kontakt chovu včel s jeho prostředím je vždy velmi komplikovaný a citlivý. Spravedlivý posudek dědivosti a výkonnosti kmene se podle mých zkušeností dá zjistit jen tak, že se průzkum provádí tam, kde je výkonnost předmětem plemenitby. Jestliže se matky dostanou na zkušební stanice, většinou podávají nižší výkon — také jsou méně oblíbeny — a nakonec zkoušeny k likvidaci.

 

 

Průzkum sklizní

 

Zkouší se tam, kde je zanícení pro záležitost nejlépe opodstatněno, u samotného chovatele. Včelín musí přirozeně splňovat určité předpoklady. Musí být dodržen minimální počet včelstev. Vybírat se musí především z celé série sourozenců, aby se zjistilo, zda jsou „čistými chovy“. Pak se za kontroly vymete med, a to ne za celý rok, ale za jednotlivé úseky snůšky. Není tu již zapotřebí začínat hned s velkými formuláři. Mednou sklizeň přezkoumáme tak jednoduše, jak je to jen možné.

Jsou to všelijaké způsoby, jak se dostat u čistých chovů k pravidelnému dohledu na výkonnost. Pozvolna se budeme dostávat ke stále se lepšícím „elitám“. S nimi budeme přesně tak stále pokračovat v práci. Chovatelé si nakonec musí ujasnit, že nemusí zkoušet jen proto, aby pak přihlásili patent a jméno. Chov pokračuje neustále dále a zahrnuje v sobě pravidelný okruh; jen neustálými zkouškami a zlepšováním se během času uskuteční opravdový chov užitkových zvířat, o kterém dnes u včely ještě nemůžeme hovořit. Musíme řádně pokračovat v práci, abychom krok za krokem podle skutečných možností cílevědomě dospěli k našemu ideálu, ke včele s nejvyšším výnosem.

Neustále se vrací otázky, v jakém rozsahu ojedinělý chovatel přijme své úkoly, jak dalece může organizace spolupůsobit usměrňováním, řízením a tvorbou předpisů. Zastávám stanovisko, že svědomitý včelař musí neustále usilovat o takový způsob chovu, za jaký může sám o sobě odpovídat. K tomu by mělo být „chovateli“ poskytováno vědecké a řemeslné praktické vybavení prostřednictvím školení a vysvětlování. Vždyť svoji práci nevykonává pouze pro sebe: nakonec pracuje v obecném zájmu. Společnost má velký zájem na tom, aby byli „chovatelé“ podporováni všude, kde je zapotřebí mimořádného výkonu. Pak by si však neměli nechat své zkušenosti jen pro sebe jako tajemství, ale společnosti by měli dát možnost k nahlédnutí. Při veškeré volnosti v chovu: přímá zkušební kontrola a nahlédnutí veřejnosti. Když budou obě pravidla zohledněna v praxi, každý chovatel ví, jakou roli může sehrát. Při tomto propojení volnosti a zákonitosti dojde k respektování chovatele, jaké dnes ještě neexistuje. Jednoho dne budeme moci říci, že sice nemáme nejlepší včelu, to zůstane ideálem, ale máme přece lepší včelu, která je opravdovým užitkovým zvířetem.

 

Dovozy včel - rizika a vedlejší účinky

 

Souhrn: vyváží komerční přínos hromadně dová­žených oddělků rizika spojená se zavlečením cho­rob a bastardizací domácího chovu? Jedná se skutečně o komerční přínos?

 

Již jsme si zvykli na to, že reklama se nemusí vždy přesně shodovat se skutečností. Sotva kdo se nad tím rozčílí. Někteří, kteří jsou informovanější, se snad usmějí. Pokud ale reklamní kampaň ve všech velkých včelařských odborných časopisech zajde tak daleko, že falešnými tvrzeními působí vážné ohrožení chovu včel v zemi, pak by měla od­borná instituce zaujmout stanovisko. Neboť, i když to tučným tiskem obchodníci vylučují, jsou dovozy oddělků ze zámoří spojeny se značnými riziky a ne­výhodami!

 

Proč není dovoz striktně zakázán?

Při povrchním pohledu si každý při přenosu ne­mocí představí známé nemoci včel, jako je napří­klad varroáza nebo mor včelího plodu. U nich přispěl člověk, pomocí přesunů včelstev, podstatně k rozšíření a s ním spojeným ekonomickým ško­dám. Závažnost problémů přispěla k právní ochraně předepisující, že dovážené včely musí být do­provázeny potvrzením o zdravotním stavu a kontro­lou včelstev úředním veterinářem na místě určení. Dosud se ovšem v Evropě zaměřujeme na jednotli­vá známá onemocnění a nemáme, jako například v USA, všeobecný zákaz dovozu s přihlédnutím k nebezpečí zavlečení nových, zatím neznámých nemoci.

 

Porušení rovnováhy

Nové výzkumy například u virových onemocně­ní, nebo také naše znalosti o dynamice napadení zvápenatěním včelího plodu ukazují zcela jasně zá­vislost propuknutí a průběhu nemoci na dalších, ve včelstvu obsažených organismech a případně život­ním prostředí. Včelstvo nikdy není sterilní jednot­kou, ale musí být považováno za komplexní společenství živočichů. Zdravé včelstvo vykazuje jemnou rovnováhu s doprovodnými organismy. Ta může být ale snadno zničena pouze zavlečením no­vých organismů a tak se dostanou nemoci do bodu, kterému nikdo nepřikládal zvláštní význam nebo jej vůbec nezpozoroval.

 

Nebezpečí narůstající agresivity

Druhou nevýhodou dovozu včel ze zámoří je za­vlečení cizích genotypů a s ním spojená bastardiza­ce domácího chovu. Poukazování obchodníků na to, že se u dovážených včel jedná o původně evrop­ské domácí rasy, nemůže tyto úvahy vyloučit. Zatím je asi mezi námi málo těch, kteří s tím mohli získat osobní zkušenosti: na začátku tohoto století byl vel­mi v módě dovoz zahraničních včelstev a vedl k na­prosté bastardizaci původní domácí včely tmavé. Z toho vyplynula extrémní agresivita u mnoha včel­stev a enormní zhoršení výkonnosti uvnitř hetero­genní populace. Tenkrát ještě nebyla dovážena včelstva z Nového Zélandu nebo Afriky—všechno to byly „pouze evropské“ včely.

 

Chovatelská práce musí probíhat koordinovaně!

Když bylo známo více o biologii páření včel, li­dé pochopili, že klidné, geneticky stálé a podmín­kám stanoviště optimálně přizpůsobené včely lze získat pouze jednotnou snahou chovatelů na celém území. Domácí včela tmavá byla v tomto okamžiku již zcela obětována. Proto se chovatelé obrátili na stále ještě čistě zachovanou kraňku našich sousedů z jihovýchodního regionu a během 50 let koordino­vané chovatelské práce vytvořili novou domácí po­pulaci včel, která je díky své mírnosti a výkonnosti základem hospodářského chovu včel i v hustě osíd­lených oblastech. Po dlouholetých diskusích o za­pojení chovatelů buckfastu do snahy všech ostatních včelařů o selekci, která se odrazila v zá­kladním přepracování chovatelské směrnice D.I.B‚ bylo zatím dosaženo dalekosáhlého konsensu. Rozšíření nové populace mělo být spojeno s před­cházejícími zkouškami, aby při nekontrolovaném páření s domácí populací nedocházelo ke zhoršová­ní mírnosti.

 

Jsou vyžadovány odpovědnost a solidarita!

Měli by se včelaři na tomto základě smířit s tím, že si pro své vlastní ekonomické zájmy jedinci jed­noduše nevšímají „společných základních hodnot“ a rozšiřují neprověřené velké počty cizích včel po celé zemi, bez možnosti kontroly dalšího rozšíření genofondu?

Pokud posuzujeme především podle stavu práva, zní jednoznačná odpověď: „Ano, včelaři se s tím musí smířit.“ Dlouholetá nákladná chovatelská prá­ce, která je ve značném měřítku podporována z ve­řejných prostředků, nepodléhá v Německu žádné právní ochraně. Na rozdíl od skotu, prasat atd. (ple­menářský zákon) a jinak než v rostlinné výrobě (zá­kon o sadbě), může být u včel používán a rozšiřován bez omezení neprověřený a méně hod­notný genofond.

Tato svoboda zavazuje jednotlivce k odpovědné­mu chování, stanovuje požadavky na solidaritu všech včelařů. V tomto smyslu nejde pouze o odpo­vědnost samotných obchodníků, spíš jde také o je­jich zákazníky, kteří sami nesou odpovědnost za to, co kupují a vypouštějí do přírody. A tato odpověd­nost začíná tím, že jsou informováni a vezmou na vědomi možné nevýhody, místo toho aby se jedno­duše poddali.

 

Reklama s neprověřenými údaji o výkonu

Každý zákazník očekává od nákupu přirozeně úspěch toho, co dostal. A který včelař rád nesní o tom, že by mohl získat průměrný výnos 70 kg? Ale úspěch není nakonec měřen sny, ale fakty. Z mého hlediska je neakceptovatelné, pokud ob­chodník argumentuje čísly, pro která nemůže před­ložit žádné výsledky objektivních porovnávání. Každý přece ví, jak velmi je závislý výnos na sta­novišti, klimatických podmínkách a způsobu ošet­řování. Jednotlivé špičkové výnosy jsou vypovídající stejně tak málo, jako úplná selhání na dalším stanovišti. Kdo chce inzerovat výsledky vý­konu, musí předložit ověřené výsledky porovnáváni.

 

Příklad Kanada: práce s rojením je „out“

Rozsáhlé zkušenosti s výkonností importova­ných oddělků jsou k dispozici v Kanadě. Zdejší včelaři z povolání, z nichž někteří obhospodařují několik tisíc včelstev, přešli v posledních letech od obvyklého dovozu oddělků ze zámoří na přezimování svých včelstev. To by asi nebylo myslitelné, pokud by používání rojů nepřinášelo větší příjmy. Také podle zdejších zkušeností jsou získávány nejlepší výnosy od zdravých a silně vyzimovaných včelstev, přizpůsobených rozvoji přírody ve svém okolí.

 

Dovozy včel nemohou nahradit ztráty

Nakonec jsme si v souvislosti s ročním dovozem početných včelstev nechali úvahu, jestli bychom, s přihlédnutím ke klesajícímu počtu včelstev a stálým problémům, jako například při boji s varroázou, neměli být vděčni za každé další včelstvo. K tomu si musíme uvědomit číselné poměry. Dokonce při dovozu 10 000 včelstev ročně, který by zaručeně postačoval k plošnému propuknutí a rozšíření nových nemocí a citelné bastardizaci do­mácí populace včel, by bylo nahrazeno pouze při­bližně 1 % současného počtu včelstev. Naproti tomu se průměrné roční ztráty díky nemocem, ztrá­tám matek, nedostatku potravy a podobně pohybuji v řádech 10—20 %. Dosud mohou včelaři tyto ztrá­ty bez problémů kompenzovat způsobem ošetřová­ní zahrnujícím tvorbu oddělků. Mimoto by mohli včelaři zvlášť extrémní ztráty v jednotlivých letech a regionech vyrovnat, k dobru všech, interním ob­chodem na včelích burzách. Import oddělků nehra­je proto při zachování včelařství žádnou roli.

Mnohem větší význam má dobré vzdělání včela­řů a pečlivé ošetřování včelstev. To by se nemělo ocitnout v zapomnění v souvislosti s moderními „způsoby využití“. Přitom z krátkodobého a na zisk orientovaného využívání zvířat již vyplynulo dost skandálů v jiných oblastech zemědělství. Včelaři by měli, pokud se skutečně považují za přátele přírody, zaměřit svou pozornost na trvalou péči o jim svěře­ná zvířata.

 

 

Dovoz včel - zdroj nových cizopasníků a původců nemoci

 

Souhrn: zamyšlení nad hrozbou, rozmanitostí a množstvím parazitů, kteří by mohli být zavlečeni díky importům včelstev z dalekých zemí.

 

Rychlé rozšíření roztoče Varroa j. po jeho zavle­čení k nám mnohé překvapilo. Ze strachu před opa­kováním stejné chyby nebyly dovozy včelstev vůbec požadovány a jen výjimečně povoleny. Mezi tím jsme se stali méně ostražití a lhostejní. Někteří včelaři se pokoušejí nahradit ztráty způsobené var­roázou nákupem včelstev ze zámoří (většinou z Nového Zélandu a USA). Jiní se snaží vlastním usilovným chovem vypěstovat včelstva odolná pro­ti varroáze, k čemuž používají chovný materiál, po­cházející z lecjakých zdrojů. Zapomíná se, že varroáza je jen jedním z mnoha různých cizopasní­ků a zdrojů nemocí. Ostatní mohou být stejně ne­bezpeční.

 

Roztoč Tropilaelaps není lepší než roztoč varro­ázy

Na jihovýchodě Asie je další cizopasník, roztoč Tropilaelaps, který přešel z velké včely medové (Apis dorsata) na evropské včely. Na novém objek­tu vyvolává stejné škody jako varroáza. Na rozdíl od varroázy nemůže ve včelstvu žít dlouho bez vče­lího plodu, ale pravděpodobně má možnosti přežití i mimo včelstvo.

 

Roztoč vzdušnicový s vysokou nakažlivostí

Roztoč Trachee (Acarapis woodi) byl v prvé po­lovině tohoto století odpovědný za velké škody v jižní části Německa a sousedních zemí, podobně jako varroáza dnes. Teprve když byly poznány možnosti biologického potírání, jako časté a rané čisticí prolety, je bez praktického významu. Naproti tomu ukazují škody a ztráty v USA, že zde existují daleko nebezpečnější druhy, které jsou pravděpo­dobně doprovázeny druhotnými strůjci nemoci.

 

Nový škůdce: úlový brouček

Dalším nebezpečím při dovozu včel z USA, se ukázal být malý úlový brouk (Small Beehive Beetle). Tento v Africe nevinný brouk způsobil ze­jména na jihu USA značné škody v podobě úhynu celých včelstev. Diskuse o tom, zda tento tropický brouk může proniknout do chladnější oblasti, zod­pověděl sám, rozšířením se do severní oblasti USA.

 

Sotva postižitelné viry

Jinou skupinou působící nákazy jsou viry, které jsou pro včelaře těžko postižitelné. Pro vznik mno­ha onemocnění hraji však význačnou úlohu. Jejich dílo zkázy se často projeví až při zhroucení včel­stva, při čemž je obraz zkázy často překryt škodami způsobenými jinými původci. Často působí virus teprve v součinnosti s jiným původcem nemoci ne­bo parazitem patogenně. Tak byl například virus akutní paralýzy, před vystoupením varroázy, značně rozšířen, aniž napáchal nějaké škody. Včely uhynu­ly jen tehdy, když jim byl uměle dopraven do těla. Tuto službu nyní převzal brouk varroázy. Roztoč Varroa j. se rovněž stal nositelem nákazy virem akutního ochrnutí (paralýzy), pomalého ochrnutí a viru deformovaných křídel.

 

Je kašmírský včelí virus nebezpečím?

Podobnou roli by mohl sehrát i „Kašmírský vče­lí virus“. Zatím je rozšířen převážně v Austrálii a na Novém Zélandu, kde napadení roztočem Varroa j. není plošné. V USA je virus plošně rozšířen, aniž působí nějaké škody. Jak dalece ovlivňuje působ­nost vzdušnicového roztoče není dosud zjištěno. Přítomnost kašmírského viru byla identifikovaná i v Evropě, a to v jedné z oblasti Španělska. Dle průzkumu Hygienického institutu pro zvířata ve Freiburgu nejsou tyto viry v Německu dosud rozšířeny. Krajní opatrnost je tedy na místě. U nás dosti rozší­řená virová onemocnění plodu nepřesáhla nikdy rozměru epidemie. Naproti tomu v Thajsku objeve­ná varianta Thai-virus plodu napáchala v Asii niči­vé škody.

 

Další dosud neznámí původci nemocí a cizopas­níci

Zde popsaní původci nákaz představují jen malý výřez možných zárodků nemocí a cizopasníků. Předpokládá se, že mnoho z nich dosud neznáme a včely v období svého vývoje vyvinuly obranné sí­ly proti nim. Když ale přemístíme včelstva na velké vzdálenosti, změní se vnější podmínky a rovnováha mezi škůdci a včelstvem se naruší.

 

Nebezpečné dovozy včel a zákonodárství

Značné nebezpečí představují dovozy z dalekých regionů, zvláště ze zámoří. Ačkoliv se každým ro­kem doveze značné množství včelstev přímo nebo nepřímo (přes další kraje EU), zdá se, že dosud žád­ný z uvedených původců nemocí k nám nedorazil. Můžeme hovořit o štěstí, nebo náhodě? Lze to ale do budoucna vyloučit? Naše zákonodárství připouští možnost zbrzdění dovozu zvířat jen ve velmi ma­lém rozsahu. Ve vnitřním styku, tj. mezi státy Evropské unie, se požaduje jen všeobecné zdravot­ní osvědčení k situaci o hnilobě plodu v místě odesílatele. Pro import z třetího světa, tj. mimo EU, to v současné době rovněž postačuje. Jednotlivé státy EU mohou požadovat zprávu o zdravotním stavu v zemi původu ohledně evropské hniloby plodu, roztoči Trachea a roztoči Varroa j. V tomto omeze­ní na malý počet původců nemoci se zásadně lišíme od jiných zemí, jako je USA, Nový Zéland, Kanada apod.

 

Zvláštní případ, včela medonosná

I v případě vyřešení právních předpisů, liší se včelí rodina dosti podstatně od jiných hospodář­ských zvířat. Včely nelze chovat v chlévě nebo na pastvišti. Jejich rádius doletu v rozmezí asi 3 km vede k rychlému přenášení nemoci, tak že běžné ve­terinárně-policejní opatření, jako je zákaz pohybu nebo karanténa, mnoho nezmůžou. Dovlečený pa­razit nebo bacil nákazy je naprosto nekontrolovatel­ný. Včely navíc nabídnou původcům nemocí nebo parazitům velmi stabilní prostředí, takže i jejich tro­pické formy mohou v chladnějších oblastech přežít. Vzpomeňme jen na počátky varroázy. Tehdy disku­tovala hessenská veterinární správa o likvidaci sta­novišť v předpokládané oblasti, zatímco roztoč byl rozšířen již v celém jižním Německu.

 

Veliká škoda pro přírodu

Včela je jen částečně zdomácnělé divoké zvíře, které má významný podíl na ekologické rovnováze v přírodě svou opylovací činností. Snížení počtu včelstev má přímý důsledek na životní prostředí. Ohrožením včelích chovů bereme nejen statisícům německých včelařů zdroj části jejich příjmů, ale způsobíme zemědělství a především přírodě nena­pravitelnou škodu. Dovoz včelstev z dalekých kra­jin by neměl být povolen. Sám včelař by měl ze starosti o zdraví svých včel od toho upustit.

 

Čerpáno s Včelařské Encyklopedie ing. Jana Jindry

 

 

                  Úvodní stránka      Matky